Na jevišti stála poprvé ve čtyřech letech. Dnes je Markéta Bohadlová nejmladší členkou Horáckého divadla v Jihlavě, kde sbírá první velké zkušenosti. Jak se talentovaná dívka z Hronova dostala na Vysočinu?
Markéta Bohadlová je nejmladší herečkou Horáckého divadla
Jihlava
Co vás přivedlo k
herectví?
K divadlu jsem se dostala už jako malá. Ve školce jsme hráli představení o
čertech a skále a já měla roli čerta. Pamatuju si, že mě to strašně bavilo, a
vlastně jsem u toho už zůstala. Na gymnáziu jsem pokračovala alternativnějšími
projekty, víc jsme pracovali s recitací a experimentovali s formou. Před
maturitou jsem řešila, co dál, a napadlo mě zkusit herectví naplno. Říkala jsem
si, že za pokus nic nedám. Rodiče mě podporovali, i když mě připravovali na to,
že to nemusí vyjít. Nakonec to ale vyšlo – dostala jsem se na JAMU, kde jsem
studovala čtyři roky.
Co Vás přivedlo právě
do Jihlavy?
Díky JAMU jsem se seznámila s Michalem Zettelem, který mě ve
čtvrtém ročníku oslovil s nabídkou angažmá v Jihlavě. V té době jsem sice přemýšlela
o více divadlech, ale tahle nabídka mi dávala smysl, tak jsem ji přijala a dál
už jsem nehledala. Do Jihlavy jsem předtím zavítala jen párkrát – jednou
náhodou při vandru s kamarády, kdy jsme tu přespali na nádraží, a podruhé s
rodinou při návštěvě zoo. O tom, že tu působí divadlo, jsem se vlastně
dozvěděla až během studií.
Jaké byly vaše
začátky v Horáckém divadle?
Naskočila jsem rovnou do několika inscenací – hraji v Delete_smazáno_nic, ve
Vlastnících, Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách nebo
v Já, Manon. Je to intenzivní, ale baví mě to. Oproti škole je to vlastně
v něčem jednodušší – člověk už ví, co dělá. Ve škole jsme sice dělali hodně
projektů, ale často jsme tápali. Tady mám pocit, že věci mají jasnější směr.
Která z dosavadních
rolí vám byla nejbližší?
Silný vztah mám k inscenaci Delete_smazáno_nic. Byla to moje první role
tady, takže je pro mě trochu osudová. Navíc téma Alzheimerovy choroby a
rodinných vztahů je hodně silné a osobní. Bylo to náročné, ale zároveň velmi
smysluplné.
Na druhou stranu třeba hra Jak utopit dr. Mráčka je úplně jiný typ práce –
lehčí, hravý, člověk si odpočine od hlubokého ponoru do emocí. A skvělá
zkušenost byli i Vlastníci, kde jsem hrála těhotnou ženu. Toho jsem se zpočátku
bála, přeci jen jsem ještě nikdy nerodila.
Mladou herečku (vpravo) můžete aktuálně vidět ve hře Já, Manon, Foto:
Igor Stančík
Jste nejmladší
členkou souboru. Vnímáte to nějak?
Je mi 24 let, ale v souboru to vlastně vůbec neřeším. Měla jsem trochu
obavy, jak mě kolektiv přijme, ale úplně zbytečně. Atmosféra je tu velmi
přátelská a podporující. Necítím žádnou konkurenci, spíš naopak – kolegové si
navzájem pomáhají a dávají si prostor. Často mi radí, ale vždycky citlivě a s
respektem. Cítím se tu dobře.
Jak přistupujete k
přípravě role?
Snažím se nedělat si na postavu názor příliš brzy. Text čtu opakovaně,
vracím se k němu a hledám nové vrstvy. Postupně si k roli nacházím vztah, a
když mám pocit, že jí rozumím, opadne i nervozita.
Teď mám ale velký respekt z Já, Manon, kde hraju na basovou kytaru, na
kterou jsem nikdy předtím nehrála. Nejsem muzikálová herečka, ale činoherní,
takže je to pro mě výzva.
Podporuje vás rodina?
Ano, hodně. Jezdí za mnou do Jihlavy, na Delete_smazáno_nic byli snad
čtyřikrát a berou s sebou i známé. Mají z toho radost a já si jejich podpory
moc vážím – přece jen to mají přes dvě hodiny cesty.
Jak se vám žije v
Jihlavě?
Jsem zvyklá na přírodu, vyrůstala jsem u lesa a myslela jsem si, že si na
jiné prostředí nezvyknu. Ale Jihlava mě překvapila – okolní krajina je krásná a
často vyrážím na procházky za město. Zároveň mám ráda i samotné centrum, třeba
náměstí má svoje kouzlo. Ani ten Prior mi nevadí. Díky kolegům z divadla
se tu navíc necítím sama.
Máte nějaké plány do
budoucna?
Snažím se žít hlavně přítomností. Divadlo mě naplňuje a teď je to pro mě
priorita. Samozřejmě by mě lákala i práce před kamerou, ale nijak na to
netlačím. Když to přijde, budu ráda.
