Za každým cizincem je konkrétní příběh

 Lucie Škrdlová pomáhá cizincům už 13 let

Co vás přivedlo k práci s migranty?

K práci v Centru jsem se dostala víceméně náhodou. Před dokončením vyšší odborné školy se objevilo volné místo sociální pracovnice v nově vznikajícím Centru na podporu integrace cizinců pro Kraj Vysočina. Ve škole jsem se věnovala romské komunitě a zajímaly mě jiné zvyky a tradice. Říkala jsem si, že tahle práce by mohla být podobná. Poslala jsem životopis a vyšlo to. Dnes se setkávám s lidmi z různých zemí světa a je to pro mě stále velmi obohacující.

Jak vypadá vaše běžná práce?

Žádný den není stejný. Komunikuji s úřady, školami, zaměstnavateli a sociálními službami, řeším administrativu a schůzky s partnery. V Centru navíc často nastanou situace, které se nedají naplánovat a vyžadují okamžité řešení. Kromě poradenství pořádáme kurzy češtiny, přednášky a také kulturní či sportovní akce, při kterých se mohou potkávat cizinci s místními.

S čím se na vás cizinci obracejí nejčastěji?

Především s pobytovou problematikou – prodloužením pobytu nebo změnou jeho účelu. Ve skutečnosti ale řeší stejné věci jako kdokoliv jiný: školu, práci, zdravotnictví, rodinu, nemoci, svatby nebo narození dítěte. Někdy pomáháme také lidem, kteří musí Českou republiku opustit, s formalitami před odjezdem.

Co je pro ně po příchodu nejtěžší?

Často zmiňují jazykovou bariéru, ale problém je širší. Nevědí, jak funguje pracovní trh nebo legislativa, nemají tady rodinu ani přátele a musí si postupně vybudovat nové zázemí. Přijíždějí také s určitými očekáváními, která se nemusí naplnit.

Jak se vaše práce za třináct let změnila?

Násobně vzrostl počet klientů a změnilo se jejich složení. Od roku 2022 pracujeme s výrazně větším počtem Ukrajinců. V minulosti přijížděly například stovky Srbů za prací do jihlavských firem, nyní přibývá filipínských pracovníků. Zároveň tu někteří cizinci žijí desítky let, takže s nimi řešíme i témata spojená se stárnutím, nemocemi nebo bydlením.

Proměnila se také Jihlava?

Určitě. Je mnohem pestřejší, což je vidět ve školách, firmách, službách i ulicích. Ještě v roce 2013 jsme při terénní práci navštěvovali převážně vietnamské provozovny. Dnes jsou restaurace a obchody provozované cizinci mnohem rozmanitější.

Co pomáhá tomu, aby se člověk v novém městě cítil doma?

Možnost dorozumět se a vytvořit si přirozené sociální vazby – mít kolegy, sousedy, kamarády nebo třeba rodiče dalších dětí ze školy. Integrace ale není jen úkolem nově příchozích. Velmi záleží také na tom, jak je přijme místní komunita.

Setkáváte se stále s předsudky?

Ano. Často vycházejí z neznalosti nebo z jedné osobní zkušenosti, která se zobecní na celou skupinu. Nejvíc podle mě pomáhá osobní kontakt. Jakmile poznáte konkrétního člověka a jeho příběh, zjistíte, že řeší stejné věci jako vy – práci, bydlení, děti, zdraví nebo rodinu.

Který příběh vám nejvíc utkvěl v paměti?

Vzpomínám na paní ze Srbska, která přijela s manželem do Jihlavy za prací a neplánovaně otěhotněla. Řešili jsme práci, finance, pobyt i přípravu na narození dcery. Nakonec rodina neměla dost peněz, aby mohla v Česku zůstat, a odjela do Srbska. Ještě několik let mi ale každý rok přišla e-mailem fotografie jejich dcery a poděkování. Právě takové chvíle mi připomínají, jaký může mít sociální práce smysl.

Co pro vás znamená ocenění Gratias?

Vnímám ho především jako ocenění práce celého našeho týmu. Tu práci samozřejmě neděláme kvůli cenám, ale je příjemné, když si někdo všimne, že má smysl. Pro celý tým je to také motivace pokračovat dál.

Co by podle vás měli Jihlavané o cizincích vědět?

Že nejsou jedna homogenní skupina. Každý má svůj příběh, důvod, proč přišel, svoje schopnosti, starosti i představy o životě. Přála bych si, aby se na ně lidé dívali především jako na konkrétní osoby. Mnozí tady pracují, podnikají, vychovávají děti a jsou běžnou součástí života města.