Petra a Jana chtěli loni v létě sjet Vltavu, jenže ani jeden neměl s kým. Parťáka si proto hledali v aplikaci Takimi, přes kterou se lidé domlouvají na společných aktivitách. Místo jednoho výletu z toho byl vztah, který trvá dodnes.
Čtyři dny před plánovaným sjezdem Vltavy zůstal čtyřiatřicetiletý Petr z Prahy bez posádky. Kamarádi, se kterými na vodu jezdil každé léto, se mu jeden po druhém omluvili. Jednomu onemocnělo dítě, druhému se změnila směna v práci. Kánoi měl zaplacenou a kempy ve Vyšším Brodě zamluvené. „Nechtělo se mi to vzdát. Tak jsem večer otevřel Takimi a napsal: Hledám háčka na Vltavu, Vyšší Brod – Krumlov, sobota. Zkušenosti nejsou podmínkou, dobrá nálada ano,“ vzpomíná.
Za necelou hodinu mu odepsala Jana. Jednatřicetiletá účetní se krátce předtím přestěhovala z Plzně do Českých Budějovic a v novém městě ještě moc lidí neznala. „Vodu jsem vždycky chtěla zkusit, ale nikdy nebylo s kým. Ten inzerát zněl přátelsky a normálně, tak jsem si řekla, proč ne,“ říká. Pár zpráv si vyměnili ještě ten večer, domluvili se na srazu a Jana přiznala, že pádlo v ruce nikdy neměla. „Odepsal mi, že to nevadí, že on zase neumí vařit. Tím mě docela dostal,“ směje se.
V sobotu v osm ráno se poprvé potkali u půjčovny ve Vyšším Brodě. Petr jí vysvětlil, jak se drží pádlo, jak se sedí na přídi a co dělat, když se loď naklání. Moc to nepomohlo. Hned na prvním jezu skončili oba ve vodě. „Stála jsem po pás ve Vltavě, mokrá od hlavy k patě, a čekala jsem, že bude naštvaný. Místo toho se tak smál, že nemohl chytit loď,“ popisuje Jana. Petr na to má jiný názor: „Chyba byla jednoznačně na zádi. Ale to jsem jí přiznal až mnohem později.“
Pak už to šlo líp. Mezi Vyšším Brodem a Rožmberkem si zvykli na společné tempo a začali si povídat. O práci, o rodině i o tom, proč člověk v jednatřiceti hledá kamarády přes aplikaci. V Rožmberku zastavili na oběd. Podle Petra snědli každý dva langoše, podle Jany jen jeden a půl. Na tom se neshodnou dodnes.
Odpoledne je u Zlaté Koruny zastihla bouřka. Schovali se s dalšími vodáky pod stromy na břehu a čekali, až přestane pršet. „Byla to taková zvláštní chvíle. Promoklí, zima nám byla, a já si uvědomil, že bych s ní klidně pádloval až do Prahy,“ říká Petr. Jana tvrdí, že v tu chvíli myslela hlavně na suché ponožky. „Ale taky jsem si říkala, že je to nejlepší den, co jsem od stěhování zažila.“
Do Českého Krumlova dorazili večer, unavení a spálení od sluníčka, i když celou dobu slibovali, že se budou mazat. ⟦Nejasný začátek věty⟧ u krumlovského jezu ⟦nejasné slovo⟧ bez převrácení a na břehu si za to zatleskali. Než se rozloučili, dali si čísla. Poprvé mimo aplikaci. „Takimi splnilo úkol. Našli jsme se, dál už jsme si to zvládli domluvit sami,“ usmívá se Jana.
O dva týdny později spolu jeli na kole kolem Lipna, v září vyrazili na Šumavu. Na podzim už Petr jezdil za Janou do Budějovic skoro každý víkend. Letos na jaře se k ní přestěhoval, práci si našel na dálku. Kánoi už si nepůjčují, koupili si vlastní. Pojmenovali ji Langos.
Letos v létě se na Vltavu vrátili, tentokrát si ale role vyměnili. Jana seděla vzadu a řídila. „Na prvním jezu jsme se zase vykoupali,“ přiznává Petr. „Takže to asi opravdu nebylo tou ⟦nejasné slovo: zádí?⟧.“
Na příští rok plánují Lužnici a někdy v budoucnu i Dunaj. Kamarádům, kteří tehdy výlet odřekli, jsou podle svých slov vděční. „Kdyby jel některý z nich, dneska bych tu nebyl s Janou, ale s nějakým chlapem, co chrápe ve stanu,“ říká Petr. Jana má jednodušší vysvětlení: „Stačilo jen odepsat na jeden inzerát. Někdy se vyplatí říct si: proč ne.“
Jana
Chcete přispět do diskuze? Stačí se jen přihlásit.