Restaurátoři mají přesně dané, co doplnit mohou a co ne
Stojíme v presbytáři kostela sv. Ignáce, kolem nás je lešení, na kterém pracují restaurátoři. Většina z nich nás ani nevnímá a soustředí se na práci. Jan Lhoták, jeden z nich, mi ukazuje místa, kde byla malba silně znečištěná a barevná vrstva se místy doslova měnila v prach.
„Potřebovali jsme nečistoty odstranit, ale zároveň jsme nesměli poškodit originál,“ vysvětluje. Právě způsob čištění byl jedním z prvních problémů, které museli restaurátoři vyřešit. „Zvolit správnou metodu nebylo jednoduché.“
Práce zároveň přinesla nové poznatky o tom, jak malovaný oltář původně vznikal. Dlouho se předpokládalo, že byl tvořený jako freska, tedy přímo do vlhké omítky. Nasvědčovala tomu rytá kresba, kterou si malíři připravovali jako vodítko pro kompozici.
Restaurátoři nenašli typické stopy po jednotlivých denních úsecích práce a barevná vrstva se navíc silně sprašovala. „Rytá kresba sloužila hlavně jako rozvržení obrazu. Samotná malba pak byla provedena pomocí barev s pojivem,“ popisuje Jan Lhoták.
Teď už je velká část ploch vyčištěná a přicházejí na řadu opravy a barevné retuše. Restaurátoři kolem mě doplňují místa s chybějící omítkou i drobné defekty v barevné vrstvě. Nepracují ale podle fotografie, jak by se možná nabízelo.
„Historické fotografie bývají většinou černobílé, takže z nich původní barevnost nevyčteme,“ vysvětluje Lhoták. Restaurátoři proto vycházejí hlavně z toho, co z původní malby zůstalo, a z logiky obrazu.
Odstíny si míchají sami. Nejvíce problémů je u okrových, žlutých a červených tónů. Právě některé žluté pigmenty se dochovaly hůře a s nimi zmizely i části jemných detailů.
Barevná korekce je navíc práce, která se nedá dělat bez přestávky. „Po osmi hodinách už je člověk z barev vykoukaný,“ usmívá se Jan Lhoták. Ještě náročnější je podle jeho slov práce nad hlavou. „U stropu jste pořád v mírném záklonu. A zároveň je těžší získat od obrazu odstup, když potřebujete zkontrolovat tvar nebo barevnou retuš.“
Ukazuje mi také na drobné vpichy v omítce. Ty restaurátoři neopravují. Nejedná se totiž o poškození, ale o stopy po původních autorech. Předlohy, takzvané kartony pro přenesení kompozice, byly do vlhké omítky připevněny kovovými hřeby. „Tyhle drobné defekty tam necháváme,“ říká Lhoták: „Jsou dokladem toho, jak malba vznikala.“
Mezi restaurátory, kteří pracují v kostele sv. Ignáce, je i Jan Lhoták
Stejně přesně je dané i to, co už restaurátoři doplnit mohou a co ne. „Rozsah oprav určuje restaurátorský záměr. Je v něm stanoveno, jakým způsobem, do jaké míry a jakými materiály se má zasahovat.“ Práce se navíc pravidelně kontrolují za účasti zástupců památkové péče z jihlavského magistrátu, stavebního úřadu, oddělení památkové péče Národního památkového ústavu v Telči a investora.
Na malovaném oltáři nyní restaurátoři dokončují detaily. Klenba presbytáře je už vyčištěná, poškozená místa zpevněná a pokračuje tmelení a retušování.
„Barvy budou rozhodně zářivější,“ říká Jan Lhoták a ukazuje vzhůru ke klenbě. Po dokončení prací tak návštěvníci uvidí mnohem zřetelněji i některé figury a hlavy andílků, které dnes pod nánosy prachu téměř zanikají.
Chcete přispět do diskuze? Stačí se jen přihlásit.