Má svůj televizní pořad, píše knížky a na svém kontě desítky zahradních projektů. Ferdinand Leffler je ale daleko víc než jen odborníkem na zeleň, ohniště nebo vodní prvky. Je člověkem, který je přesvědčen, že zahrada je nejlepší antidepresivum na světě. Ví, o čem mluví.

Nedávno jste se vrátil z pobytu na Srí Lance. Co pro zahradního architekta ze střední Evropy taková cesta znamená?

Třeba to, že jsem si odtamtud přivezl zakázku. Na Srí Lance budu dělat velmi zajímavou zahradu hned u oceánu na jihu ostrova. Je tam nádherná nemovitost u privátního hotelu, u níž ale byla zanedbaná zahrada. Její majitel se o mně dověděl od Čechů, kteří mě znali, a nabídl mi spolupráci. Kromě toho, že jsme si povídali o světle a o slunci, došlo i na téma hadů. Při obchůzce pozemku jsme potkali kobru. On nejdřív říkal, že je úplně neškodná, ale pak se na ni podíval zblízka a zjistil, že je škodná. Tím moje představy o hlubokém, trvalkami zarostlém patře, jaké děláme v Čechách, vzaly velmi rychle za své. Tam budu muset postavit zahradu na dost jiných principech, protože do ní vstupuje téma opic a veškeré havěti, která je všude kolem. A uvědomil jsem si, jak to doma máme vlastně jednoduché, protože tohle řešit nemusíme.

Pro mě je Srí Lanka, Cejlon, ostrov Konstantina Biebla, natolik spjatý s divokou přírodou, že jsem si s ním upravené zahrady vůbec nespojila. 

Příroda je tam opravdu plná života. Pro turisty z Ameriky nebo z Evropy, kteří tam jezdí za úžasnou flórou a faunou, musíte připravit prostředí, které pro ně bude bezpečné. To je ta čistá architektura. Ale po krajinářské krajině to byl pro mě nádherný zážitek. Čajové plantáže kolem města Ella jsou neuvěřitelné, nekonečné. Lipton znáte jako obrázek na sáčcích s čajem, a tady jsem to najednou žil. Vnímáte strukturu hor, plasticitu krajiny, propojení člověka s přírodou. Lidé tam pěstují zeleninu, na každém kousku země je nějaké políčko s pórkem, mrkví, kukuřicí, úporně a poctivě tam bojují s terénem, o čemž v Česku nemáme ani tušení.

Po této stránce to máme jednoduché, ale zase jsme si vztah s přírodou zkomplikovali tím, že jsme se od ní vzdálili, podrobili si ji ničením remízků, meandrů, divokých lesů... Neudělali jsme něco, co už nejde vrátit?

Každopádně ano. Třeba problém se suchem oni vůbec neznají. Naopak ho mají s velkou vodou a s tím, že neumějí regulovat toky jako my v Evropě. Až moc, protože někdy se nám to strašlivě nepovedlo. Ale já jsem pozitivní. Věřím tomu, že když potíže začnou být opravdu palčivé, lidé se semknou a začnou věci řešit. V rámci české krajiny už vidím spoustu nově založených lesů na principu vysoké diverzity, kdy už nejde o monokulturní jehličnany, ale jsou to pestré porosty, kde po čtyřech letech pod stromy probíhá něco, co u vyprahlých lesů nevidíte. Je tam život, funguje to, zadržuje se voda. To neznamená, že není potřeba bít na poplach, protože se občas dějí hrozné věci. Všichni zažíváme letní horka, ale i to má kladnou stránku, sází se více stromů, lidé tolik neplýtvají vodou. Zkrátka věřím, že dokážeme ještě leccos vrátit zpátky. A proto dělám to, co dělám a vysvětluji lidem, jak s tím pracovat.

Skoro se mi vkrádá myšlenka, žijete-li v současné České republice, protože ve vládě jsou Motoristé, kteří říkají, že žádný důvod k obavám není. Klimatická krize v Česku skončila, je potřeba dávat přednost lidem sedícím v autech a nic jako ohrožení životního prostředí činností člověka neexistuje.

Já tam ty Motoristy vlastně nevidím, mám pocit, že už jsou pryč. I lidé, kteří se o politiku moc nezajímají, skřípou zubama, protože vidí, že to, co předvádí tato partička, je v rozporu se zdravým rozumem. Strašně se těším, až skončí současné volební období, až tito politici odejdou a budou tam zase lidé, kteří přemýšlejí logicky. Tohle je tragické a je to za mě svým způsobem švindl na lidi. Kdyby takhle nahlas mluvili před volbami, myslím, že by jim nikdo hlas nehodil.

Co je pro lidstvo v dvacátém prvním století, konkrétně pro obyvatele České republiky, ve vztahu k flóře, fauně a ke krajině logické?

Všímat si toho, co se odehrává, nemít zavřené oči nad přehříváním měst, vysycháním studní. Téma celkového oteplování planety je obrovské, ale s tím my sami nic moc neuděláme. Ale můžeme pomoci zadržováním vody v krajině, výsadbou stromů v městech. Náměstí tak nebudou jenom vypálené vydlážděné plochy, ale stanou se parky. Je to trend, který památkáři neradi vidí, protože je milují v podobě, jež měla před 500 lety. Proto je potřeba, aby tu probíhala odborná, sofistikovaná mezioborová diskuze, kdy si navzájem naslouchají památkáři a ekologové s krajináři. Musíme se bavit i se sociology, kteří vědí, jak se ve městech dneska žije, nebo nežije. Vidí například, že v Barceloně se žije v ulicích podstatně víc než u nás. Ne proto, že je tam pořád teplo, ale z toho důvodu, že tamní ulice a náměstí jsou udělané tak, aby tam lidé chtěli být. Takže mějme oči dokořán, povídejme si a nebuďme zaseklí na něčem, co kdysi byla pravda, ale dneska už to neplatí.

Asi proto je vaší slabostí lavička a strom. Pod ním je totiž vždycky stín a dobře se tam povídá. Na náměstích i v soukromých zahradách.

To jste řekla hezky. Lavice je pro mě symbolika toho, že veřejný prostor je pro lidi. Dá se na ni sednout, přemýšlet, meditovat nebo si s někým povídat. Je-li jenom doplňkem staveb, které tam předepsal úřad, nic to neznamená. Za mě to je obrovská škoda, protože veřejné prostranství je de facto zahrada nás všech. Je to místo, kde se můžeme navzájem setkávat, navazovat kontakty. Kolik takových míst dneska je? V době sociálních sítí, kdy jsou lidé spíš koncentrovaní do digitálu, hodnota veřejného prostranství brutálně roste. Je to možnost, kde holka může potkat nového kluka, kde si může maminka popovídat se synem, kde se dějí přirozené lidské interakce, které nám dneska strašně chybějí.

V jednom rozhovoru jste řekl, že Stromovka je pro vás krásné veřejné prostranství, dobře vymyšlený a vzrostlý park a že se vám líbí víc než Central Park v New Yorku. Proč?

V Central Parku jsem prožil podstatně méně času než ve Stromovce. To znamená, že ho tak dobře neznám, ale na mě je až příliš organizovaný. Na Stromovce mě nesmírně baví, že nabízí naprosto svobodné trávení času podle toho, jakou máte zrovna náladu. V Central Parku jsem nenašel zákoutí, kde si můžete zalézt někam pod strom, kam si jdete s kamarády zaházet frisbee nebo zahrát badminton, ale stejně tak si najdete místo na piknik, to všechno ve Stromovce je. Jsou tam všechny možnosti čistého a bezpečného městského využití času pod korunami stromů.

Kdysi jsem byla na Rhodosu a v jedné vesnici mezi vinicemi jsem zažila neuvěřitelný pocit sounáležitosti. Na náměstíčku mezi stromy byly lavičky a stolky s židlemi. Posedávali tam staří lidé, běhaly děti, tátové popíjeli kávu. Dýchlo na mě doslova rodinné prostředí, které se přeneslo do sousedských vztahů.

Vlastně jste pojmenovala základní funkci, kterou má veřejné prostranství přinášet. Nám se podařilo před pár týdny vyhrát velkou soutěž na realizaci náměstí Míru v Plzni. Já tomu říkám park, protože jsme ho tak pojali. Kladli jsme důraz na pobyt pod korunami stromů, aby se tam cítili dobře teenageři i babičky. Pokusili jsme se vytvořit prostranství, kde bude kam si sednout a být v klidu, dál od aut, od nepořádku a hluku, který město přináší. A to je za mě alfa a omega. A když pak po dvou třech letech od založení vidíte, jak tam lidé spolu komunikují, je to vítězství, splněný sen každého architekta. Byl bych smutný, kdybych měl za sebou úžasný designový park bez lidí.

Co vám dělá větší radost, projekt typu plzeňského parku, nebo povedená zahrádka u rodinného domu?

Úplně stejnou. Teď jsem byl na dvou zahradách, které začínáme tvořit. Jde o dvě úplně rozdílné rodiny. Znovu jsem si uvědomoval, jak ohromně zajímavé je první setkání s klienty, kteří mají nějaké představy, potřeby a vymezený prostor. Tady jsou na jedné straně spíš konzervativní učitelé, na druhé pár ajťáků, kteří mají úplně jiný životní styl i standard. Ve finále jim ale plníte stejné přání, totiž aby se jim tam dobře žilo. A když jde o veřejné prostranství, vstupuje do toho sociologie. Řešíme mileniály, generaci Z a vidíme rozdíly mezi nimi a námi. Pokouším se propojit všechny generace a nabídnout jim prostor, kde mají jedinečnou možnost se potkat. Málokdy máte kavárnu, kde spolu mluví senior z ne úplně sociálně silného prostředí a úspěšný podnikatel, ale v parku, když ho uděláte dobře, se to stát může. Tam je to opravdu prostranství pro všechny, a to je super.

Nejen u nás řešíme stárnutí populace, kolik musíme postavit domů seniorů a penzionů s pečovatelskou službou. Vy ale přicházíte se zajímavou myšlenkou, že našim rodičům můžeme aktivní život prodloužit tím, že je zaměstnáme. Na zahrádce.

Je to přesně tak, jak říkáte. Samozřejmě přitom musíme odhlédnout od brutální efektivity, kterou z nějakého důvodu společnost vyžaduje, protože osmdesátiletý dědeček nebude pracovat jako třicetiletý zahradník. Na druhou stranu bude mít vášeň a píli. Těším se na nějaký domov důchodců, který budeme dělat, a vytvoříme tam smysluplný společný prostor pro pěstování zeleniny, ovoce. To v určitém věku strhne každého. Mladý pár nic moc nepěstuje, říká, že k tomu nemá vztah, ale pak v pětačtyřiceti letech to začne. Vlastní rajčátka, jahůdky nebo salátek vám začnou přinášet ohromné potěšení. Nakonec přijdete na to, že peníze vám žádnou dlouhodobou radost do života nevnesou. Nebo na to, že nechcete zestárnout a jen sedět u televize. A tak i svému dědečkovi dejme možnost se realizovat, mít radost z toho, že se mu něco povedlo, že něco sklidil, dal ruce do hlíny, musel se i trochu předklonit, udělat nějaký pohyb. Takže za mě dát seniorům možnost se o něco starat, pěstovat, možná i budovat, by bylo skvělé.

Plně s vámi souhlasím. Moje maminka se o nás všechny starala s obrovskou láskou, ale ač byla z rolnické rodiny, k rostlinkám a k pěstování žádný vztah neměla. A pak ke stáru se to změnilo, vysázela růže, každý den se chodila dívat, jak povyrostly, kolik poupat přibylo. A mně se teď děje úplně totéž.

Mně taky. Dokáže mi to prosvětlit celý den.

Když pořád řešíme duševní zdraví, není tohle jedna z cest?

Jednoznačně. Mám o tom přednášky na téma zahrada proti depresi. Má to poměrně velký úspěch. Chodí na ně lidé napříč různými generacemi a dávají mi za pravdu, že je to způsob, jak si v digitálním světě udržet zdravý rozum. Je to doslova Grounding, jak říkají Angličané, prostě zabořit se rukama do záhonu. Vždycky se těším, až z Prahy odjedu na svoji zahradu, vezmu si holiny, rukavice a půjdu shrnovat brambory nebo něco hrabat, a veškerý stres mě okamžitě opustí. Telefon zásadně nechávám doma, ten na zahradu nepatří. Po hodině si začnu úplně automaticky, bez přemýšlení zpívat. Musíte si uvědomit, že to není tvrdá práce. Každý si na zahradě musí najít to, co mu vyhovuje. Když nechci zrovna rýt nebo plít, zapálím si oheň a koukám do plamenů. Nemusím nutně jít okopávat rajčata nebo stříhat jabloně. Můžu si sednout k ohni, svlažit se v sudu, mít jiný prožitek, který mi město nedává. Jen tak sedět a dívat se na ptáky. Zahrada je vlastně taková JIPka, kterou mám po ruce.

Cítíte v poslední době možná i díky různým seriálům britské provenience, že se Češi více zamýšlejí nad tím, jak bude vypadat kousek zeleně u domu, ať už je jejich, nebo společný?

Každý kousek zeleně kolem našeho domu stojí za zkultivování. Zrovna předzahrady, nebo dokonce pruhy před domy, o něž úřady moc nezvládají pečovat, jsou výzvou. Trochu guerillově nabádám lidi, aby se o ně starali, aby je nenechali uschnout, nebo z nich dělat trávník pro psy. Mohou tam vysázet suchomilné traviny, možná nějaké šalvěje, voňavé byliny. Hned se to rozjede, přidají se sousedé a začnou okopávat. Ulice najednou úplně změní tvář díky tomu, že do hry vstoupí zeleň. Všechny baví dívat se na kvítka a na to, jak rostou. To vám spolehlivě vykouzlí úsměv na tváři. A o čem jiném život je, než o tom, že když přijedete domů, podíváte se na rozkvetlou nebo zelenou ulici a je vám hezky. Řeknete si, že jste pomohli vytvořit báječný veřejný prostor, který vám to takhle vrací. To je přece to, co dává smysl. Pojďme si dělat v životě víc radosti. A právě to zahrady umějí bezvadně.

Dokážete přesvědčit své klienty, že ten smysl nemají hledat v replice zahrady z časopisu, ale ve vyjádření své osobnosti, životní dráhy, prožívání sebe samých?

V týmu mám třicet architektů, takže jsme schopni se postarat o poměrně slušné množství klientů. Uděláme třeba 100 až 150 zahrad ročně. Ti lidé většinou znají naši práci a vědí, co zhruba dostanou. A pak mám 20 000 studentů v rámci online kurzu Žijte ve své zahradě. Ti přijímají filozofii, o které se teď bavíme. Snažím se jim vysvětlit, co dělat, aby jim bylo na zahradě dobře. To je vlastně první otázka, proč se v zahradě, kterou chtějí předělat, necítí příjemně a nemají důvod tam jít. Pojďme se o těch důvodech bavit.

Jaké to mohou být?

Třeba v ní nemají soukromí. Možná hledají možnost se někde svlažit, sednout si k ohni. Najednou máte spoustu argumentů, proč jít na zahradu i od října do března. Sauna dneska stojí pár desítek tisíc korun. Je to zateplená malá dřevostavba a vy najednou dostanete na zahradu lidi, kteří na zimu jen zavírali okenice. Teď získají důvod, proč tam trávit dalších pět měsíců v roce. Užívají si zahrady v sychravém počasí, všude kolem prší, padá listí a oni sedí v rozpálené sauně a je jim krásně. Takže moc důležité jsou dobře položené otázky, byť odpověď si každý nakonec musí najít sám. Někdo má rád velkou terasu, kam pozve deset kamarádů. Jiný je raději zašitý úplně sám v zákoutí zahrady. A vy jako architekt musíte klienty navést na to, co všechno jim zahrada dokáže dát. Vidím spoustu zahrad, které mají nevyužitý potenciál. Přitom jsou to největší pokoje našich příbytků a můžete si v nich dopřát všechno, co jste si nedovolili ve svých bytech. Můžete tam mít otevřený oheň, místo, kde si zahrajete pinčes, větší stůl, než máte v rámci svých méně rozměrných bytů. Zahrada opravdu není jenom posekaný trávníček s tújovým plotem. Když lidé odcházejí z našich kurzů, říkají, že vůbec netušili, jak je to vlastně hrozně jednoduché. Máme kus půdy, s kterou můžeme nějak pracovat. Jak to, že nás to nenapadlo?

Může se takový obývací pokoj pod širým nebem zrealizovat i na poměrně malé ploše?

Samozřejmě, my dneska děláme zahrady, které mají dvacet metrů čtverečních. I na terase, kde jste pod širým nebem, si můžete dovolit práci s vodou, s kouřem, což vám dává úplně jiné možnosti. Ve velikosti zahrad limity nejsou.

Svou prací a zkušeností potvrzujete, že jakkoli žijeme v digitální době a jsme až závislí na sociálních sítích, nemůžeme popřít, odkud jsme vzešli a že jsme součástí planety Země.

A to jsem si zrovna na té Srí Lance uvědomil. Hodně mě zasáhl buddhismus, k němuž mám od střední školy blízko. Teď jsem si ho připomněl, protože tam je všeobjímající. Nemusíte chodit do chrámu, abyste pochopili, o čem buddhismus je. Příroda je pro nás kontakt s něčím vyšším a zahrada je jako kostel pod širým nebem, který většině z nás hrozně chybí. To duchovno jsme přes přírodu schopni vnímat. Pro buddhisty je i v chrámech zásadní strom, pod kterým sedávají, a posílání energie tam a zpátky, mezi stromem a meditujícím. Nemusíme to pojmenovávat, protože pro spoustu lidí je víra no go zóna. Jsme hodně materialisticky založení. Ale o to důležitější je pro nás spojení s přírodou. Nemáme-li kořeny v buddhismu, křesťanství nebo v jiném náboženství, v ní je máme docela určitě.