Václav Kodet stál v čele SML téměř 35 let

Po více než třech dekádách v čele SML jste se rozhodl odejít. Jaké pocity u vás teď převažují?

Moje pocity jsou smíšené. Cítím smutek nad tím, že končí významná kapitola nejen mého profesního života. Zároveň jsem ale hrdý na to, jakou životaschopnou firmu jsem mohl léta spolubudovat. S kolegy i kolegyněmi jsme úspěšně zvládli všechny výzvy, nástrahy, těžkosti i krize a kalamity. Přesto odcházím z čela společnosti, která je zdravá, nezadlužená, má velký potenciál a energii se vypořádat s dalšími výzvami. Cítím také úlevu, že už nenesu tu velkou zodpovědnost za vše uvnitř i vně SML. Navíc s přibývajícími léty už nestárne pouze tělo, ale také duch. Vzpomněl jsem si, že moje maminka odešla do důchodu v 54 letech a já ji překonal o celých 13 let.

Když se ohlédnete zpět na své začátky u SML, je něco, co byste sobě mladému tehdy poradil?

Aby ten mladý sebevědomý inženýrek více poslouchal starší a zkušenější a aby více času věnoval rodině. Protože ta je daleko důležitější než budování kariéry.

Jak se v průběhu vašeho působení Správa městských lesů měnila?

Mám pocit, že za ta léta jsem v SML prožil jak dobu kamennou, tak dobu kosmickou a opouštím společnost v době umělé inteligence. Já nevím, zda si mladší generace dokáže představit, že by začínala s jedním analogovým drátovým telefonem, mechanickým psacím strojem, bez počítače a bez internetu a s jednou starou škodovkou. Po celou dobu působení v SML se ale u mě jedna věc neměnila, a to, že jsem měl na prvním místě své zaměstnance. Od začátku se mi v této oblasti dařilo vytvářet tým schopných odborníků zapálených do své práce, s láskou k lesu a lesnictví.

Jaké principy „přírodě blízkého lesnictví“ jste v SML uplatňovali nejčastěji?

S kolegy jsme od počátku novodobé SML kladli důraz na co nejjemnější způsoby obnovy bez zbytečných holosečí a s přípravou na přirozenou obnovu. Bylo nám jasné, že s naprostou dominancí smrku si v našich lesích do budoucna nevystačíme. Proto jsme například ještě před uzákoněním povinného procenta podílu melioračních a zpevňujících dřevin používali při umělé obnově širokou škálu dřevin. Od začátku jsem si byl vědom i toho, že jednotlivým lesníkům je dobré dát prostor pro kreativitu a osobní přístup, což nakonec přineslo pozitivní výsledky. Lesu je potřeba naslouchat, pomáhat jeho vývoji, ale přírodě moc nepřekážet. Lesařina je poměrně konzervativní disciplína. Současná generace tak sklízí plody našich dědů a otců a výsledky naší práce zase budou sklízet naše děti, vnuci a možná i pravnuci.

Jaký je váš názor na současné trendy zalesňování?

Chápu akademický svět a potřebu výzkumu v této oblasti. Sám mohu říci, že douglaska je dneska naprosto nepostradatelnou dřevinou našich lesů, ale ochrana přírody ji zatím jako introdukované dřevině moc nefandí. Vzhledem k tomu, jak překotně postupuje vývoj ve všech oblastech naší společnosti, nevím, zda si někdo troufne stoprocentně říci, po jakém dříví bude poptávka za 60 nebo 80 let. Každopádně zachování či rozšiřování biodiverzity je nejen pro ochranu přírody velice důležité.

Coby jednatel SML jste se musel vypořádat s kůrovcovou kalamitou. Jak na to období vzpomínáte?

Byla to pravděpodobně největší kůrovcová kalamita, která kdy lesy na Vysočině, ale nejen zde, v nedávných letech postihla. Těch důvodů „proč“ je několik a na většině z nich se odborníci i praktičtí lesníci shodnou. Bazální příčinou této situace byla přítomnost dospělých smrkových porostů a těch bylo v městských lesích požehnaně. Plošná výměra smrku na začátku kalamity v našich lesích přesahovala 85 %. Druhým předpokladem byl výskyt malého broučka lýkožrouta smrkového a ten vždy v určité míře v těchto porostech také byl a pečlivě se musel monitorovat a likvidovat. Jenže přišlo pár bezprecedentně suchých a horkých let. Zhoršily se životní podmínky pro smrky a naopak se zlepšily pro kůrovce. Lesníci nebyli na takovouto gradaci připraveni a systém zadávání prací u Lesů ČR tomu také rozhodně nepomohl, napadených oblastí přibývalo, takže nebylo reálné kůrovce  včas likvidovat a průšvih byl na světě.

Na pozici jednatele SML vás vystřídal Petr Ontolčík. Dal jste mu nějaké rady?

Přístup nového jednatele SML mne velice mile překvapil. Nemusel jsem mu proto dávat žádné nevyžádané rady. Od prvopočátku sám přicházel s otázkami a nápady, nad kterými jsme diskutovali. Je mnoho věcí, které v zaběhnuté společnosti dost dobře změnit nejdou. Na druhou stranu já ani nikdo jiný nemůže očekávat, že nový jednatel nebude používat jiné přístupy a metody ve vedení SML. Navíc přichází z privátního sektoru, a to může být v mnoha případech i přínosem.

Je nějaké místo v lese, které je vaší srdeční záležitostí?

Těch míst je mnoho a v podstatě na každém lesnickém úseku v městských lesích mám taková místečka. Ovšem pokud bych měl jedno vypíchnout, pak je to lovecký srub pod Špičákem. Tam jsem toho zažil opravdu mnoho a na setkávání v něm s dobrými lidmi se nedá zapomenout.  Proto zůstává i se svým okolím hluboko v mém lesnickém srdci.

Řada lidí chodí do lesa odpočívat, máte to taky tak?

Rozhodně nechodím relaxovat do víru velkoměsta. Početná rodina a dvanáct vnoučat je taky dobrý relax, ale les je takový fenomén. Pracovně do něho nechodím denně, takže si v něm rád i odpočinu. Je pravdou, že třeba rodina se mnou už moc nechce chodit na houby, protože místo po houbách časem stejně začnu pozorovat koruny stromů nebo výchovu mladých porostů. V přírodě mám rád i tekoucí vodu, a čím bystřejší tím lepší.

Máte už plány na důchod?

Nějaké plány mám, ale nesmím je moc poodhalovat, aby mi je doma nezměnili. Ale vážně, chtěl bych si udělat pořádek v osobních věcech. Celý život jsem byl vášnivým fotografem reportérem a rád bych si v mém bohatém fotoarchivu udělal pořádek. Zdigitalizovat staré černobílé fotografie a diapozitivy. Také mám poměrně rozsáhlou knihovnu a v mládí jsem byl zdatný čtenář. Tak bych se k tomu rád vrátil. Nevím, co z toho se mi podaří, protože já i moje manželka máme jako absolutní prioritu našich dvanáct vnoučat.

Je něco, co byste lidem vzkázal ohledně budoucnosti našich lesů?

Na začátku mé lesnické kariéry mi jedem moudrý fořt po rozsáhlé větrné kalamitě na Velkomeziříčsku řekl: „Mladej, neboj se. Les vydrží hodně.“ Já bych toto moudro parafrázoval a vzkázal nejen občanům Jihlavy, ale všem návštěvníkům našich lesů: „ Nebojte se, les vydrží hodně a s moudrým přístupem našich lesníků bude zachován i pro příští generace.“