Marie Hájková a Blanka Rozporková pracovaly v Lesnově jako zdravotní sestřičky
Když dnes bývalé zdravotní sestry Blanka Rozporková a Marie Hájková vzpomínají na začátky Lesnova, vracejí se do doby, kdy byl život v domově úplně jiný než dnes. Často tu tehdy žili lidé, kteří byli ještě v dobré kondici. „Do důchodu se chodilo už v 53 letech,“ upozorňují. Někteří se tak do Lesnova stěhovali kvůli ztrátě partnera, jiní proto, že nechtěli zůstávat sami doma, zatímco jejich děti chodily do práce a vnoučata do školy.
„Jezdili na výlety, chtěli se bavit, tancovat. Chtěli si ještě užívat,“ vzpomínají sestřičky. Obyvatelé domova tehdy pomáhali i s běžnými věcmi – věšeli prádlo, loupali brambory, uklízeli nebo sbírali byliny.
S přibývajícími roky se ale péče měnila. Obyvatelé stárli, přibývalo těch, kteří už potřebovali větší pomoc. A podmínky byly nesrovnatelně těžší než dnes. „Chyběly polohovací postele i běžné pomůcky, které nyní považujeme za samozřejmost,“ vzpomínají sestřičky a bez obalu připomínají, jak náročná byla například péče o inkontinentní klienty v době, kdy nebyly k dispozici plenkové kalhotky pro dospělé. „Já je považuji za objev století. Pro nás znamenaly obrovskou úlevu a pro klienty především větší pohodlí a důstojnost,“ dodává Marie Hájková.
Lesnov slaví 50 let
Když sestřičky na roky v Lesnově vzpomínají, nevybavuje se jim jen náročná práce. Mluví hlavně o lidech, se kterými se za ta léta sblížily. „Našly jsme si tu mezi klienty i zaměstnanci opravdové přátele,“ shodují se a s úsměvem přidávají příhodu o pánech, kteří si rádi zašli do hospody pod domovem na štamprli. „Když to některý přehnal, nezbylo nám občas nic jiného než vzít kolečkové křeslo a dojet pro něj,“ smějí se. „Oni to byli jinak hodní chlapi,“ dodávají bývalé zdravotní sestřičky.
Za dobu existence domova se na péči o zdejší klienty podílely stovky zaměstnanců. „Každý z nich svou prací nějakým způsobem přispěl k tomu, čím je Lesnov dnes. Velmi si vážíme práce současných zaměstnanců a zároveň nezapomínáme ani na ty, kteří zde působili v minulosti. Věřím, že na jejich práci budeme společně navazovat i v dalších letech a Lesnov dál rozvíjet tak, aby se zde lidé cítili bezpečně, důstojně a především jako doma,“ říká Petr Šíma - ředitel Integrovaného centra sociálních služeb Jihlava, jehož součástí je i domov pro seniory.
Obyvatelé Lesnova se tu cítí jako doma
Dnešní život v Lesnově je samozřejmě jiný, ale jedno se nemění – klienti jsou tu vděční hlavně za společnost. Například pan Jiří se sem přestěhoval letos v lednu a krátce nato mu zemřela žena. „Doma bych byl sám,“ podotýká smutně. V domově se mu ale podle jeho slov líbí. S dalšími klienty už stihl absolvovat branný závod pro seniory, který jeho tým dokonce vyhrál. „Rád luštím křížovky, a když někdo chce, zahraju si s ním karty. Přes léto jsem ale nejraději trávil čas venku,“ dodává už s úsměvem.
Podobně jsou na tom i paní Miloslava a Vlasta. Dokud počasí dovolí, tráví hodně času na zahradě domova. Oblíbenou mají ale i dílnu, kde vyrábějí dekorace z keramiky i přírodnin. „Bereme to tu jako náš domov, máme to tu rádi,“ shodují se. Paní Vlasta ale přiznává, že začátky pro ni úplně jednoduché nebyly. „Připadala jsem si tu jak Alenka v říši divů. Trvalo to ale jen pár dní, dnes je mi tu hezky.“
Za padesát let se v Lesnově změnilo skoro všechno kolem péče – vybavení, pomůcky i možnosti, které mají zaměstnanci a obyvatelé k dispozici. Z vyprávění bývalých sestřiček i současných obyvatel je ale znát, že to nejdůležitější se nemění – člověk tu není nikdy sám.
Chcete přispět do diskuze? Stačí se jen přihlásit.