Ředitel festivalu MFDF Ji.hlava Marek Hovorka
Co se vám vybaví, když si uvědomíte, že Ji.hlava slaví třicet let?
Vybavím si spoustu tváří, filmových obrazů, důležitých gest podpory, boj za financování i skvělý tým, který festivalu každý rok dá jeho nezaměnitelnou tvář. Tak trochu jako ve festivalové znělce, kterou pro nás před lety natočil francouzský režisér Jean-Luc Godard. V ní rychle prochází fotografie sem a tam ve svém telefonu a listuje nejen galerií, ale i vlastní pamětí.
Čekal jste při prvním ročníku, že festival získá takový význam?
Od prvního ročníku jsme festival připravovali vážně a s respektem ke všem dokumentaristkám a dokumentaristům. Co mě překvapilo je technologický vývoj, který rozvoj dokumentu násobně urychlil. Potenciál má ale stále obrovský.
Co se za třicet let změnilo nejvíc?
Určitě povědomí o jihlavském festivalu, které je skutečně napříč celým světem. Svědčí o tom i každoročně několik tisíc přihlášených filmů ze všech kontinentů. Pro nás bylo ale vždy důležité nesrovnávat se jen s festivaly v Česku, ale i v zahraničí. Jestli jsem se něčeho od začátku bál, bylo to být provinční a lokální. Proto budujeme dramaturgii na odvaze a věříme, že diváci a divačky si snadno poradí i s nečekanými filmovými zážitky. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč se mnozí na festival každý rok vracejí.
Co se naopak snažíte zachovat od začátků?
Snažíme se budovat festival, který stojí na otevřenosti a zvídavosti. A myslím, že dnes ještě víc, než dříve potřebujeme mít místa, kde se dokáží potkat lidé s různými názory s různou zkušeností. Nejde o to se navzájem přesvědčovat, ale umět si naslouchat.
Který moment byl pro festival největším zlomem?
V něčem je každý rok zlomový. A pro někoho i celoživotně, když třeba v Ji.hlavě potká někoho, s kým si je blízký dlouhá desetiletí. Z hlediska festivalu to v posledních letech byl určitě první pandemický ročník, který nakonec proběhl celý online. Nebo poslední tři roky, kdy festival trvá deset dnů.
Bílé čáry v ulicích jsou pro Ji.hlavu typické, propojují a označují hlavní místa MFDF
Jak důležitá je pro festival vazba na Jihlavu?
Jihlava je město, kde se festival zrodil, které mu sluší a mnoho lidí s ním má festival spojený. Mám Jihlavu rád a těšilo by mě, kdyby se i do budoucna festival i město mohly společně rozvíjet.
Jak se změnil vztah Jihlavanů k festivalu?
Městské a krajské publikum pro nás bylo vždy důležité a jsem rád, že desetidenní formát festivalu nám umožnil otevřít spoustu nových cest, jak Jihlavany na festival znovu dostat. Z mnoha reakcí vnímám, že místní obyvatelé vítají, jak město během festivalu ožije a nabije se energií. Pro mě je pak vždy výzvou přemýšlet o filmovém programu nebo diskusích Inspiračního fóra tak, aby byly zajímavé jak pro ty, kteří na festival přijíždějí, tak pro místní. Festival chce být opravdu místem pro všechny.
Co byste řekl Jihlavanům, kteří na festival ještě nikdy nezašli?
Nikdy není pozdě vyzkoušet něco nového. Stačí si vybrat jeden z filmů, koncertů nebo jen zajít na kávu do festivalového centra. A festival je svého druhu wellness pro každého.
Čím bude třicátý ročník výjimečný?
To uvidíme. My se opět snažíme vybrat filmy, které nás překvapí a řeknou nám něco nového o světě, ve kterém všichni společně žijeme. Každý divák si poskládá tak trochu svůj vlastní festival, tak uvidíme, jaký tedy letos bude.
Mohou filmy skutečně měnit svět?
Každé naše gesto a každá naše věta svým drobným způsobem proměňuje svět, tím spíš i každý film, obraz nebo píseň. Osobně mám radši evoluci, než revoluci. Takže radši měňme svět vlastní empatií a drobnými zážitky, třeba i filmovými, než na barikádách sociálních sítí. Na druhou stranu, učebnice dějepisu jsou plné situací, kdy se svět změnil. Určitě jsme rádi, že děti chodí do školy a ne na pole, že máme hromadnou dopravu a definovaný počet pracovních hodin. I k tomu musela společnost dospět a zažitý status-quo změnit.
Co byste z programu doporučil návštěvníkovi, který přijede poprvé?
To záleží… Mezi divácky vděčné filmy patří ty ze soutěžní sekce Česká radost. Jde o výběr nejlepších českých dokumentárních filmů. Ale festival umožňuje setkat se i s něčím zcela výjimečným, třeba krátkým experimentálním filmem nebo němým snímkem ze začátku století. Nebojte se experimentovat a zažít něco neobvyklého. Právě takové filmy si člověk pamatuje nejdéle a s odstupem času ho překvapí, k čemu všemu ho inspirovaly.
Na co se letos osobně nejvíc těšíte?
Protože většinu uváděných filmů vidím už před festivalem při společné přípravě filmového programu, těším se nejvíc na setkání s filmaři a filmařkami, ale i kamarády nebo kolegy z jiných filmových festivalů. I když teď Ji.hlava trvá deset dnů, děje se toho každý den hodně, takže na mnohá setkání dojde až po půlnoci. Ale to k festivalovému zážitku patří, festivalový den jen tak nekončí.
Ji.hlava je místem i pro koncerty, divadla, diskuse i nečekaná setkání
Co festivalu přineslo rozšíření na deset dní?
Ubyla frustrace festivalových návštěvníků a návštěvnic, kteří se opakovaně nemohli dostat do kina na filmy, které chtěli vidět nebo najít adekvátní ubytování. Z našich dotazníků, které jim každý rok po festivalu rozesíláme, vím, že se spokojenost po rozšíření festivalu velmi zlepšila. Stále je ale na čem pracovat a my se snažíme, aby zážitek diváků byl každý rok ještě komfortnější.
Je Ji.hlava stále především filmovým festivalem?
Určitě! Je samozřejmě i místem pro koncerty, divadla, diskuse a nečekaná setkání, ale film stojí v jejím středu.
Jaký význam mají festivaly v době streamovacích služeb?
Role filmových festivalů je po pandemii ještě větší, protože pomáhají divákům a divačkám zorientovat se ve stále větším množství filmů, které vznikají. Šetří tak každému spoustu času. A zároveň připravují publikum – a to i to nejmenší – na nečekané filmové zážitky.
Je dnes těžší vést otevřenou debatu o citlivých tématech?
To je dobrá otázka. Také každý rok řešíme, jak co nejlépe vést pofilmové diskuse nebo panely v rámci Inspiračního fóra. Dnes zkrátka víme o společnosti mnohem víc, než jsme věděli dřív – i díky sociálním sítím, kde má každý svou vlastní platformu, takový svůj vlastní Hyde Park. A jakkoli toto vědomí dnes vede spíš k rozdrobování společnosti, zároveň si díky tomu uvědomujeme, jak různě se dá na věci dívat. A toto zjištění by mělo spíš prohloubit vzájemnou empatii než touhu někoho přesvědčit o své pravdě. To může být vedlejší efekt otevřeného rozhovoru.
Chcete přispět do diskuze? Stačí se jen přihlásit.