V noclehárně v ulici Žižkova vypomáhají i městští policisté

Je něco málo po půl šesté ráno a teploměr v autě mi ukazuje, že venku jsou -2°C. Parkuji u jihlavské noclehárny v lokalitě známé jako Havaj. V domě je tma, svítí se pouze v jednom okně.

„Dobré ráno, pojďte dál,“ vítá mě Radek Nesvadba ve vojenské uniformě poté, co zazvoním u vstupních dveří. „Klienti ještě spí, zrovna jsem se je chystal vzbudit,“ říká mi plný energie a usazuje mě na židli u sebe v kanceláři. „Hezké ráno, pomalu prosím vstávejte. V klidu, nikam nespěchejte, máte čas,“ slyším, jak říká ve vedlejší místnosti nocležníkům.

„Dnes v noci tu přespali pouze tři lidé. Navíc jeden pán odešel už v půl páté. Našel si novou práci, tak si musel přivstat,“ vysvětluje mi Radek Nesvadba, když se za mnou vrací do své kanceláře. „Sem mají klienti zákaz vstupu. Je to jedno z pravidel, které tu musí respektovat. Využívat mohou ale například vybavenou kuchyňku, kde si ráno vaří čaj nebo kávu. Pokud máme zásoby z potravinové banky, nabízíme jim i jídlo,“ vysvětluje mi.

V tom vidím, jak kolem kanceláře prochází tmavovlasá žena ve středních letech a míří rovnou do kuchyně. „Dobré ráno,“ usmívá se na mě. „Než odejdu, musím si udělat kávičku, abych se trošku probrala,“ říká mi pětačtyřicetiletá Jana. Mířím za ní, zajímá mě, jak se vyspala. „Krásně. Byli jsme tu jen tři, takže tu byl klid. Spala jsem nerušeně až do rána,“ říká spokojeně, zatímco si v půllitrovém hrnku míchá horkou kávu. „Tu si vypiju, pobalím si věci a půjdu. Večer se ale určitě zase vrátím. Líbí se mi tu,“ nešetří chválou, zatímco se rozhlíží po místnosti.

Jana v noclehárně nejen přespává, ale každé ráno si uvaří i kávu a večer si pere oblečení 

Mé oči padnou na dvě pračky a dvě sušičky, které mohou klienti využívat. „Dneska večer si plánuju vyprat, včera jsem to nestihla,“ říká mi, jako by tušila, co se mi honí hlavou. „Žiji sice na ulici, ale to neznamená, že nechci být v čistém,“ dodává.

V zimě tráví podle svých slov většinu času na autobusovém nádraží, v noci se – pokud není na noclehárně – prochází po centru města. „Chodím třeba od Billy na Masarykovo náměstí, to obcházím dokola a pak se zase vracím k Bille. Dělám vše pro to, abych neusnula. Mohla bych umrznout a taky se bojím, že by mi někdo ublížil, nebo mě okradl o to málo, co mi ještě zbylo,“ říká smutně.

Vtom do noclehárny přichází dva strážníci. „Jdeme se domluvit na službě, pár nocí tu budeme vypomáhat,“ vysvětlují mi svoji přítomnost Jiří Neubauer a Michal Valient.

Oba se shodují, že noclehárny v ulicích Žižkova a Čajkovského mají smysl. „Pracuji u městské policie 12 let a díky noclehárnám je v zimě lidí na ulici opravdu méně. A pokud přesto někoho v noci v mrazech najdeme, víme aspoň, jak mu pomoci a kam ho nasměrovat,“ říká mi Michal Valient. Jeho kolega Jiří Neubauer jen tiše přikyvuje. „Když jsme se dozvěděli, že sem na Havaj shání někoho na výpomoc, neváhali jsme. Víme, jak to tady chodí a taky většinu lidí, kteří jsou zdejšími klienty, dobře známe,“ vysvětluje mi starší ze strážníků.

Chvíli po sedmé hodině z noclehárny odjíždím. Společně se mnou ji opouští i Jana. „Dneska naštěstí není tak chladno, dneska to bude dobrý,“ usmívá se a osvícenou Žižkovou ulicí míří do centra.