Na podzim letošního roku nás opět čekají volby, z hlediska občanů možná ty nejdůležitější, totiž volby do zastupitelstev měst a obcí. Někomu se to může zdát ještě daleko, ale není. Již dnes se dávají dohromady programy a kandidátky, volební strany a sdružení hledají vhodné spoluobčany, kteří mají zájem o věci veřejné a jsou ochotní, ale hlavně schopní, se věnovat správě svých komunit. Není to ale jednoduché, protože takových lidí je stále méně. Paradoxně se ukazuje, že čím více máme svobody, tím méně je využíváme.

Nejde ovšem o žádnou novou věc, na stejné téma psal slavný spisovatel a také politický glosátor Karel Čapek již před sto lety. Určitě nebude od věci si jeho text z roku 1925 připomenout. „Nemůže se o nás sice říkat, že náruživě uctíváme stát; ale přesto jsme fanatičtí etatisti; všechno čekáme jenom od státu, všechno mu ukládáme a div se nedomáháme toho, aby nás přišel podrbat soudní sluha, kousne-li nás blecha. Jeden z našich národních rysů je silná nechuť k úřadům; ale stejně výrazným rysem naší národní povahy je mystická důvěra, že úřady se mají o všecko postarat a mají k tomu plno prostředků.

Kdyby na nás letěla kometa, budeme křičet po povolaných úřadech; kdyby nějaký drak na nás žádal denně tři panny a tři mládence k sežrání, nevstane mezi námi hrdina, který by s drakem bojoval, nýbrž obrátíme se na četnickou stanici. Nechť povolané kruhy zakročí, umírá-li žebráčka v příkopě hladem; nechť vláda podnikne energické kroky proti řádění myší v naší pšenici; nechť ministerstvo veřejných prací neprodleně odstraní suchou větev, která překáží na erární silnici mezi Vysokým Mýtem a Domažlicemi. Odkopnout řečenou větev do příkopu, to by byl osobní politický čin, jenž se příčí našemu zažranému etatismu.

A přece každá povinnost, o kterou státu ulehčíme, je politický pokrok; vzestup demokracie je myslitelný jen ve formě občanské autonomie. Nikde není tak snaze vidět nepolitičnost našeho života jako v úpadku samosprávy.”

No moc se toho za těch sto let nezměnilo. Na jedné straně kritizujeme všechny úřady od prezidenta přes vládu, parlament, kraje až po obce, že nic neřeší, jsou drahé, neefektivní, zkorumpované ... ale zároveň bychom chtěli, aby se o nás stát staral od kolébky do hrobu (ale přitom jsme platili co nejmenší daně), aby kraj vybudoval všude obchvaty (proti jejichž trase ovšem zase hned protestujeme), aby udržel všechny školy a nemocnice (na něž přitom svorně nadáváme), aby obec splnila každé naše přání (které se ale nelíbí sousedům a tak jsou proti). Nebudou to mít budoucí zastupitelé lehké, stejně jako ti dnešní. Práce hodně a vděku málo, mnozí ji totiž berou jako samozřejmost. Přesto věřím, že se najdou noví odvážlivci, kteří do toho na podzim půjdou, aby se Okříšky i nadále rozvíjely a lidem se zde dobře žilo.

Zdeněk Ryšavý, starosta