V roce 2021 se skupina okříšských cyklistů rozhodla oslavit sportovním výkonem 650. výročí první písemné zmínky o Okříškách a zároveň restartovat uvadající spolupráci s partnerskou obcí San Pier d’Isonzo v severní Itálii. Byl to trochu krok do neznáma, protože nikdo neměl zkušenost s osmidenním cyklistickým putováním s délkami tras přes sto kilometrů a navíc přes Alpy. Ale všichni náročnou cestu zvládli, dojeli do San Pier a následně přijeli zástupci italské obce zase k nám, do Okříšek. Od té doby se cyklistická jízda koná každý rok, postupně jsme jeli do Slovinska na Bled, potom okolo celé Moravy, přes Německo a Polsko k Baltu a loni okolo rakouských jezer. Pro letošní rok jsme se rozhodli zopakovat po pěti letech cestu Itálie, samozřejmě jinou trasou, abychom poznali zase nové silnice, krajiny, města … a v cíli se seznámili s novou paní starostkou a celým vedením San Pier d’Isonzo, stejně jako se pozdravili se starými přáteli.

Odstartovali jsme v sobotu 27. června, tradičně ze zámeckého nádvoří a v nových dresech, vyrobených speciálně pro tuto akci, velké poděkování Notář Václav Voda a společnost ITICA, kteří byli sponzory! Bohužel nás bylo méně než jiné roky, protože někteří tradiční účastníci nemohli jet z pracovních důvodů, někteří už necítili dostatečnou fyzičku. První den tedy vyrazil tvůrce tras a hlavní navigátor Radek Ryšavý, dále starosta Zdeněk Ryšavý, Marek Pečta, Pavel Daněk a nováček Libor Novotný, který se ale vůbec neztratil. První etapa nás vedla na jih přes Jemnici, Dešnou, kde jsme se naposled v Česku najedli a potom přes stání hranice do Raabs an der Thaya až do cílového městečka Krumau am Kamp, kde nás čekalo ubytování v příjemném rodinném penzionu. Nedělní etapa měla největší stoupání hned v prvních patnácti kilometrech, potom vedla přes Krems an der Donau, kde jsme se zastavili na občerstvení u přístavu, St. Pölten, hlavní město spolkové země Dolní Rakousko a dále údolím řeky Traisen. Zde jsme se občerstvili v Lilienfeldu, partnerském městě Třebíče. Přitom je nutné podotknout, že během víkendu byl problém najít otevřenou restauraci na doplnění tekutin, což bylo nepříjemné, protože teploty dosahovaly až 44°C! Naštěstí nás po oba dva dny zachránili Turci a jejich kebabárny. Potvrdilo se to, co nám říkali minulý rok, když jsme jeli okolo jezer mezi Linzem a Salzburkem – stále méně Rakušanů chce pracovat v pohostinství, takže to zachraňují cizinci, ale mnoho hospůdek a restaurací zaniká. A to paradoxně i v turisticky atraktivních oblastech. Cíl byl tentokrát ve vesnici Hohenberg. Majitelka penzionu, kde jsme měli ubytování, byla Česka, paradoxně ale z hlediska komunikace a vstřícnosti nejhorší zážitek. Ten jsme si naštěstí spravili v nedaleké pizzerii – opět s tureckým majitelem a personálem.

Rakousko je pro cyklisty skvělé v tom, že je zde hustá síť cyklostezek, které na rozdíl od Česka vedou i okolo hlavních silnic, mají systém a jedete po nich desítky kilometrů bez přerušení. A když někde kousek nejsou, dá se jet po málo frekventovaných venkovských komunikacích, kde je minimální provoz a v naprosté většině skvělí řidiči, kteří dávají přednost nejen cyklistům jedoucím přes křižovatky po cyklostezce, ale často i v normálním provozu, kdy podle pravidel mají přednost oni. Tady prostě berou cyklisty jako normální účastníky provozu a navíc jako ty slabší, proto jsou k nim ohleduplní. Jaký rozdíl proti Česku …

Po startu třetí etapy jsme si vystoupali dva dlouhé kopce, minuli odbočku na nedaleké poutní místo Mariazell a potom už jsme jeli prakticky pořád dolů až do propojených měst Kapfenberg a Bruck an der Mur, kde jsme si užili jízdu po cyklostezkách, které vedou všude. Takže cyklista nemusí slézt z kola, ale musí mít neustále oči na stopkách – sledovat semafory na všech křižovatkách, které jsou pro auta, cyklisty i chodce, dávat pozor na chodce tam, kde je společná stezka a chodník, stejně tak na všech přejezdech silnic přes obrubníky, objíždět autobusové zastávky, docela divočina. Ale na druhou stranu, bezpečná divočina. V posledních kilometrech přihnal vítr mraky a spadlo i pár kapek, ale stihli jsme dešti ujet a v cíli nás čekal hotel se sprchou. Tahle etapa byla nejdelší, našlapali jsme 114 kilometrů.

Ráno nás opustil Libor Novotný, který jel poprvé a tak si naplánoval jen tři dny, takže odjel vlakem z nedalekého nádraží. Směrem na Graz jsme tedy vyrazili jen ve čtyřech a pokračovali v cestě na jih a v podstatě pořád dolů, podél řeky Mur až do Grazu. Ten je městem cyklistice zaslíbeným, místní radnice cyklistiku dlouhodobě podporuje, takže komunikace pro cyklisty jsou rovnocenné těm pro automobily. V závěru etapy přece jen pár menších stoupání čekalo, takže jsme si zašlapali, především poslední kopec k rodinnému hotelu v St. Martin im Sultmal měl prudký závěr. Jako odměna na nás v cíli čekal bazén a taky Leoš Trojan, který vystřídal na zbytek jízdy Libora a stejně jako on použil na dopravu vlak. Byli jsme v polovině trasy a něco za polovinou kilometrů, nálada výborná!

Ve středu nás čekal přejezd do Slovinska a stál za to, po dvou menších kopcích dlouhé sedmikilometrové stoupání na hranici a potom zase obdobně dlouhý sjezd do údolí. Ještě jsme nezmínili doprovodný karavan, s nímž jel tentokrát v prvních dnech sám Ladislav Příhoda a od středy dopoledne Leoš, který se potom po obědě připojil k cyklistům. Laďa pro nás po celé trasu (kromě první etapy), zajišťoval servis, převoz báglů a hlavně skvělé obědy! Jak jsme psali v minulých letech, takové zázemí by nám mohli závidět i profesionální týmy 😊 Tento den jsme měli zastávku u turistického posezení, jednoduchého dřevěného domku, ale perfektně řešeného a vybaveného, něco takového by se hodilo k rekreačnímu zázemí u Pilňáku. Máme nafoceno, tak uvidíme … Po obědě následoval dlouhý úsek cyklostezky po bývalé železniční trati – lehké klesání, široká vozovka včetně několika tunelů – parádní zážitek! Ubytování jsme měli zajištěné v kempu v Mozirje ve stanech – ale stany byly vybavené jako pokoj v penzionu. Pro turisty, kteří by chtěli objevovat Slovinsko, můžeme jen doporučit! Kemp byl u řeky, takže jsme se i vykoupali, noční déšť potom osvěžil i horký vzduch, i když víkendové teploty trochu klesly, pořád bylo během dne přes 30°C.

Královská etapa nás čekala ve čtvrtek. Po rozjetí na prvních dvaceti kilometrech téměř po rovině začalo dvacetikilometrové stoupání na Veliko planinu. Nekonečný kopec a posledních sedm kilometrů po šotolině – kupodivu žádný defekt! Ale jelo se dobře, protože jsme překvapili i servis, který nás čekal asi o hodinu později. Když už jsme vyjeli tak vysoko – 1 430 m n.m. – tak jsme se po obědě přezuli do tenisek a vyšlápli si ještě dva kilometry o 125 metrů výš, kde je skanzen, zapsaný mezi památky UNESCO. Krásný zážitek, ochutnali jsme místní speciality a po focení s dřevěnicemi i všudy přítomnými kravkami jsme se vrátili na parkoviště a přesedli zase na bicykly, abychom dojeli etapu. Ještě nás ale čekal jeden krásný zážitek – návštěva Komendy, rodného města Tadeje Pogačara, kterého si zde připomínají velkoformátovými fotografiemi i podpisy na kruhovém objezdu. Cílovým městem byl Mengeš se sportovním hotelem Harmony. A sportem to tu opravdu žilo, nejvytíženější byly kurty na padel. Kdo by nevěděl, co to padel je, tak tedy jde o kombinaci tenisu a squashe, který se hraje na menším kurtu obehnaném stěnami, s pevnými raketami bez výpletu, menšími než u tenisu.  jsou menší a pevné, bez výpletu, což usnadňuje ovládání. V současnosti je to nejdynamičtěji se rozvíjející sport na světě a oblibu rychle získává i v Česku.

Předposlední, sedmá etapa, nás zavedla do hlavního města Slovinska, do Lublaně. A opět, podobně jako v Rakousku, jsme celé město projeli v pohodě, bezpečně po cyklostezkách – o tom si Praha může nechat jen zdát ☹ Jedinou výjimkou byl výšlap na lublaňský hrad na kopci nad městem, tam jsme museli po silnici. Také ve Slovinsku je síť cyklostezek velmi hustá, možná ještě více než v Rakousku, v naprosté většině s perfektním povrchem a stejně jako v Rakousku mají cyklisté na cyklostezce přednost a řidiči to respektují. V obou zemích bychom se měli učit. Jednak jak budovat cyklostezky, aby byly dlouhé, souvislé, oddělené od chodců, a potom čeští řidiči, jak se chovat vůči cyklistům. Jestliže první polovina trasy byla prakticky úplná rovina, tak v té druhé nás čekaly dva větší kopce, hlavně ten druhý byl opravdu výživný. No a potom už jen sjezd do Ajdovščiny, do ubytování v rodinném domě.

Ráno jsme posnídali a mezitím za námi přijel ze San Pier, kam dorazil předchozí večer autem, Václav Voda, aby s námi absolvoval závěrečnou etapu. Ta už byla jen krátká, 46 kilometrů, takže těsně po poledni jsme dojeli před sanpierskou radnici. Tam už na nás čekala paní starostka Denise Zucco, starý známý Ferrucio Mohorac, místostarosta, zástupci místních spolků, Ennio Pironi, bývalý starosta, s nímž jsme v roce 2002 začínali spolupráci a další obyvatelé. A také naše manželky, které pro nás opět připravily překvapení, tentokrát to byly legionářské přilby s doinstalovaným občerstvovacím mechanismem 😊 Po pozdravech a fotografování následovalo malé občerstvení a potom jsme mohli jet na hotel, kde jsme ze sebe mohli spláchnou pot a prach z italských silnic a připravit se na večerní společenský večer.

Ten se uskutečnil ve sportovním centru, kde se nám hostitelé pochlubili novinkami – tréninkovým hřištěm s umělou trávou a také rozestavěným kurtem na padel – takže je vidět, že tenhle sport opravdu jede. Paní starostce jsme předali dary městyse – koš regionálních potravin a propagační předměty Okříšek, naopak jsme převzali velký talíř z místní keramické školy. Vedle dobrého jídla a pití jsme se věnovali i zintenzivnění vzájemné spolupráce, paní starostka je velmi akční a už plánuje na příští rok návštěvu Okříšek (ale ne na kole 😊) a má i další nápady na spolupráci.

V San Pier d’Isonzo jsme prožili ještě příjemnou neděli, kdy jsme se podívali po okolí, absolvovali degustaci v nedalekém vinařství, pravý italský oběd s místními specialitami, užili si hotelový bazén. No a v pondělí jsme se vydali zpátky do Okříšek, tentokrát už auty a kola se vezla na nosičích.

Letošní cyklojízda trvala osm dní, během 33:13 hodin čistého času jsme ujeli 732 kilometrů ve čtyřech zemích a nastoupili celkem 7 157 výškových metrů. Poznali jsme spoustu krásných a zajímavých míst, přivezli si nemálo inspirací a hlavně jsme se opět potkali s přáteli ze San Pier d’Isonzo. Těšíme se na jejich návštěvu příští rok a věříme, že naše přátelství a spolupráce získá nové impulsy a stane se intenzivnější, jako tomu bylo v jejich začátcích.