Jana Kuczová pracuje v jihlavském Tyfloservisu 31 let

Tyfloservis v Jihlavě pomáhá lidem, kteří se potýkají s vážným zrakovým postižením. Někteří nevidí od narození, jiní o zrak přišli později kvůli nemoci nebo úrazu. Společné mají jedno: potřebují co nejlépe zvládat každodenní situace, které ostatní často berou jako samozřejmost.

Zájemcům proto jihlavský Tyfloservis poskytuje sociální rehabilitaci. „To znamená, že klienty učíme dovednosti, které potřebují k samostatnému a plnohodnotnému životu. Když člověk přijde nebo přichází o zrak, musí se spoustu věcí naučit dělat jinak,“ vysvětluje vedoucí jihlavského Tyfloservisu Jana Kuczová.

„Pomáháme klientům hlavně s tím, aby dokázali co nejvíce věcí zvládat samostatně a bezpečně. Velkou část tvoří nácvik sebeobsluhy. Učíme je například připravit si jídlo, bezpečně používat sporák, nalít si horký nápoj, pracovat s nožem, nádobím i speciálními kompenzačními pomůckami. Jsou to zdánlivé maličkosti, ale v každodenním životě často rozhodují o samostatnosti,“ dodává

Velmi důležitý je pro samostatnost také pohyb doma i venku. Klienti se učí chodit s bílou holí, orientovat se v prostoru a bezpečně zvládat trasy, které potřebují v každodenním životě – třeba na zastávku, k lékaři nebo do obchodu. „Součástí našich služeb je také nácvik Braillova bodového písma, práce na počítači nebo rozvoj hmatu. Řešíme ale i velmi praktické věci. Třeba když se klientka vdá, změní si jméno a potřebuje nacvičit nový vlastnoruční podpis. I taková zdánlivá maličkost je pro samostatnost důležitá,“ říká vedoucí jihlavského Tyfloservisu Jana Kuczová.

Tyfloservis učí klienty i chůzi s bílou holí

Pomoc se vždy přizpůsobuje konkrétnímu člověku. „Máme i nevidomé maminky. Děláme s nimi nácvik péče o miminko ještě před porodem, aby nebyly – jak se říká - hozené do vody. Používáme k tomu cvičnou panenku, která se podobá reálnému miminku vzhledem i váhou,“ doplňuje.

Většina práce se odehrává přímo v terénu. Pracovníci Tyfloservisu jezdí za klienty domů po celém kraji. „Klienti se tak vše učí ve svém prostředí – ve své kuchyni, ve svém domě, ve svém městě – na trasách, které denně využívají,“ říká Jana Kuczová.

A právě pohyb venku je jednou z nejnáročnějších oblastí. Nevidomý člověk se orientuje podle zvuků a vodicích linií, například podle obrubníku, zdi domu nebo jiné pevné linie. Když se na ulici na chvíli zastaví, nemusí to hned znamenat, že je ztracený. Často jen poslouchá provoz, hledá správný směr nebo čeká na vhodný okamžik k přecházení.

Okolí by proto nemělo jednat ukvapeně. Když má někdo pocit, že člověk s bílou holí potřebuje pomoc, nejlepší je nejdřív ho klidně oslovit, představit se a zeptat se, jestli pomoc opravdu potřebuje. Pokud ji odmítne, neznamená to nevděk. Může jen dobře znát svoji trasu a pomoc v tu chvíli nepotřebuje.  

Lidé by se podle Jany Kuczové měli vyvarovat hlavně toho, že nevidomého bez upozornění chytnou za ruku s holí nebo ho začnou tlačit před sebou. „Taková pomoc může člověka spíš zmást nebo ohrozit. Pokud nevidomý pomoc přijme, stačí mu nabídnout paži a jít zhruba půl metru před ním. On se zavěsí a podle pohybu průvodce pozná, kudy jít,“ vysvětluje.

Tyfloservis funguje v Česku už 35 let, v Jihlavě pomáhá od roku 1995. Po celou dobu v něm pracuje právě Jana Kuczová. „Za ty roky jsem poznala spoustu lidí, kteří se učili zvládat věci znovu nebo jinak. Ať už jde o péči o miminko, první samostatnou cestu MHD nebo vaření, vždycky je cílem totéž: aby člověk získal jistotu a mohl si svůj každodenní život řídit co nejvíc sám,“ říká Jana Kuczová.