Jihlavské psycholožky Eva Libánská a Zuzana Marečková Kloudová poradily, jak budovat psychickou odolnost u dětí a dospívajících. Přednáška se uskutečnila v rámci projektu MAP IV ORP Jihlava.
Tři až šest měsíců. Tak dlouhá bývá průměrně čekací doba na konzultaci u dětského psychologa. I tento fakt ilustruje, jak v posledních letech přibývá psychických obtíží u dětí a dospívajících. Podle odhadu odborníků z Národního ústavu duševního zdraví je v Česku 140 tisíc dětí a mladistvých, kteří se potýkají s úzkostnými poruchami.
Jak vyzrát nad strachy dětí a jaká je prevence, přibližují zkušené jihlavské psycholožky a terapeutky Eva Libánská a Zuzana Marečková Kloudová. „Základem, který bychom si pro každé dítě a dospívajícího přály, je přítomný, poslouchající a vnímající rodič,“ shodují se.
Říká se, že současná generace dětí a dospívajících je čím dál tím méně odolná vůči stresu. Děti nejsou schopné mu dostatečně odolávat, jsou příliš úzkostné. Také se říká, že jsme jako rodiče vychovali generaci „snowflakes“ (sněhových vloček – přecitlivělých dětí). Jak to vnímáte z pohledu psycholožek? Obrací se na vás více rodičů s žádosti o pomoc při řešení problémů svých ratolestí?
Vidíme tento trend – ač možná nelogicky – vlastně pozitivně. Mnoho rodičů i dětí se dnes obrací na odborníky kvůli pomoci se zvládáním obtíží a emocí, což je krok správným směrem. To, že se více mluví o duševním zdraví, znamená, že mladí lidé mají větší povědomí o tom, jak se s emocemi vyrovnávat. Tímto způsobem se vytváří prostředí, které podporuje odolnost a zdravé zvládání stresu. Termín „snowflakes“ často označuje přecitlivělost, ale z psychologického hlediska je to spíše důkaz toho, že mladí lidé mají větší prostor pro vyjádření svých emocí a hledání pomoci. Nesmíme navíc zapomínat, že během citlivých let měli ve vývoji mnoho velkých světových událostí, které jejich vývoj ovlivnily.
Od kdy jste tento nárůst zaznamenali?
Postupný nárůst psychických obtíží u dětí a dospívajících byl pozorován již v období od roku 2010. Ovšem po pandemii covid-19 a souvisejícími restriktivními opatřeními došlo k takovému nárůstu, který zarazil odborníky napříč odvětvími. Pandemie výrazně ovlivnila psychiku mnoha lidí a zvýšila poptávku po psychologické podpoře.
Jak si to vysvětlujete?
Vnímáme, že roli hraje vždy více faktorů. Nejen zátěž pandemie a omezení sociálních kontaktů, které měly dopad na prožívání lidí, ale obecně je v naší populaci zrychlené životní tempo a tlak na výkon a dokonalost. Spolu s tím se ale buduje i druhá strana - povědomí o duševním zdraví, boj proti stigmatickému vnímání docházení k psychologovi a dostupnost odborné pomoci. Pandemie nás například výborně naučila, že online terapie jsou možností. Také rodičovství a výchova prošly a prochází změnami, dá se říci, že se dnes ve větší míře dbá na emoční inteligenci dětí a podporu dětí v náročných obdobích.
Jaký vliv mají sociální média?
Na začátku musíme říct, že nejsme zastánci jejich démonizování. I my dospělí si pojďme říci, kolik času na sociálních sítích trávíme a jak náročné by možná bylo je z života odříznout. Ale zároveň jako dospělí máme leckdy větší kritické myšlení než děti a dospívající. A také pro nás je těžké regulovat čas na nich, oprostit se od idealizovaných verzí životů druhých, od pocitu, že něco zmeškáme z obsahu. Jaké je to pak pro děti? Mobily jsou kouzelné krabičky plné dopaminu (hormonu štěstí), který je z nich jednoduché získat oproti jeho jiným zdrojům v životě, jako je sport, tvoření nebo hraní s dalšími dětmi. Snadno se pak vybuduje závislost na užívání technologií.
Psychické problémy se týkají více děvčat, či chlapců?
Nelze říct, že by jedna, nebo druhá skupina převažovala. Spíše jsou určité rozdíly v tom, s čím se musí chlapci a děvčata vyrovnávat. Velmi obecně mají dívky častější obtíže úzkostného spektra, sebepoškozování, poruch příjmu potravy. U chlapců zejména v posledních letech vnímáme nárůst obsedantně-kompulzivních obtíží, problémového chování a somatizací.
Podle čeho můžeme vypozorovat, kdy je třeba už navštívit specialistu?
Jasným signálem je chování dítěte, které narušuje dítěti život a fungování doma či ve škole. Dále můžeme pozorovat výrazné změny v běžném chování dětí. Některé děti se stahují do sebe, některé naopak začnou „zlobit“. Ale i to, když se nám dítě svěří s pocity smutku, naléhavými obavami, opakovanými bolestmi hlavy, břicha bez fyzických příčin. Důvěřujte dětem a neberte na lehkou váhu chvíle, ve kterých se vám svěřují. Setkáváme se často s tím, že se pomoc hledá až v hraničních situacích, jako je sebepoškozování nebo dokonce sebevražedné tendence. Přitom obtíže nevzniknou ze dne na den a dítě si často o pomoc říká měsíce či roky.
Jak můžeme jako rodiče podporovat psychickou odolnost dětí?
Základem, který bychom si pro každé dítě a dospívajícího přály, je přítomný, poslouchající a vnímající rodič. Děti samy jsou naladěné na své potřeby, pokud to v nich neudusáme. A dokáží si říci, co potřebují – jen někdy pro nás dospělé ne zcela srozumitelným a jasným způsobem. Takže jako rodič být empatický „Sherlock Holmes“, který si umí hrát, který umí nastavit jemné a bezpečné hranice, který obejme a vždy vyslechne.
Ilona Zelníčková, odbor školství, kultury a tělovýchovy
Foto: Zuzana Marečková Kloudová, Eva Libánská
Jihlava
Jihlavsko
Vysočina
Školství
