Když v Okříškách někdo hraje Sně­hurku, nemusí to být nutně mladá krásná princezna. Le­tos se jí stal přímo starosta Zdeněk Ryšavý. A když pak princezna po požití otrávené­ho štrúdlu upadla do hlubo­kého spánku, nepomohli tr­paslíci, záchranáři, hasiči ani další pohádkoví hrdinové. Za­chránila ji až pořádná dávka slivovice. Taková byla letošní Okříšská pohádková pouť.

Zámecké nádvoří v Okříš­kách v sobotu 12. září zaplni­ly pohádky, ovšem rozhodně ne takové, jaké známe z kní­žek. Městys spolu s Komisí společenského života a dal­šími dobrovolníky připravil odpoledne, které si pohrálo s notoricky známými pohád­kovými příběhy a obrátilo je vzhůru nohama.

Hlavním bodem programu bylo divadelní představení, které navázalo na úspěšnou popletenou pohádku z loň­ského masopustu. Také ten­tokrát se známé pohádky vzájemně propletly, postavy se ocitaly v úplně jiných pří­bězích, než kam patří, a celé dění doprovázela dvojice vy­pravěčů. Příběh byl navíc celý zveršovaný.

Diváci se mohli těšit na pat­náct obrazů a pořádnou porci recese. A kdo už znal okříšskou masopustní pohádku, věděl, že tady se na klasické pohádkové „bylo nebylo" pří­liš spoléhat nedá.

Jednou z hlavních postav byla Sněhurka. A tu si zahrál starosta Zdeněk Ryšavý. Prin­cezna se dostala do pořádného maléru poté, co ochutnala ot­rávený jablečný štrúdl. Usnula a nepomáhalo nic. Sněhurku se pokoušeli probudit různí zachránci, ale marně. Až se objevil dobrovolník. Vytáhl lahvinku slivovice přilo­žil ji Sněhurce ke rtům - a zá­zrak byl na světě. Princezna se probrala. Pohádková medicína tedy tentokrát neměla podobu kouzelného polibku, ale něče­ho podstatně ostřejšího.

Právě podobné nápady jsou pro okříšská představení ty­pické. Jejich kouzlo spočívá v tom, že si místní účinkující dokážou udělat legraci z po­hádek, ale také sami ze sebe. Autorkou a režisérkou pople­tené pohádky je Renata Votková, která ji stejně jako ma­sopustní představení napsala ve verších.

Pohádkové představení ale nebylo jediným lákadlem pou­ti. Zámek nabídl také výstavu hraček, her, školních potřeb a dalších předmětů z minulé­ho století. Nejstarší exponáty sahaly až do období Rakous-ka-Uherska, většina výstavy však připomínala především dětský svět 60. a 70. let.

Na své si přišli také milovníci pouťové atmosféry. Kolotoče byly pro návštěvníky zdarma a kolem zámku bylo živo po celé odpoledne. O občerstvení nebyla nouze a podle všeho měla velký úspěch také nabíd­ka burčáku, který tekl prou­dem. A návštěvníků bylo opravdu hodně. Zámecký areál se bě­hem pouti zaplnil lidmi, kteří přišli nejen za pohádkou, ale také za výstavou, pouťovou atmosférou, občerstvením a především za možností po­tkat se se sousedy a známými.

Okříšská pouť tak nabíd­la přesně to, co je pro místní akce typické - trochu rece­se, trochu nostalgie, hodně společné zábavy a přede­vším ochotu lidí přiložit ruku k dílu. O program se posta­rala Komise společenského života městyse Okříšky spo­lečně s řadou dobrovolníků a místních účinkujících.

A jestli si z letošní po­hádkové pouti někdo odnesl ponaučení, pak možná tohle: Když v Okříškách usne Sně­hurka, princ není potřeba. Ně­kdy stačí jen dobrá slivovice.

*   *   *   *   * 

Je jí 94 let a na řetízkový kolotoč se stále nebojí. Helena Kopečko­vá z Okříšek si během letošní pouti v sobotu 12. září zno­vu splnila své oblíbené přá­ní - usedla na kolotoč (a ne jednou) a opět se zatočila ve vzduchu. Po roce tak překo­nala svůj dosavadní vlastní rekord.

Na kolotoči se svezla poprvé po 75 letech v září 2024 na Pr­vorepublikové pouti v Okříš­kách. Tím si splnila velké přá­ní. O rok později, v září 2025 na Retro pouti svůj vlastní re­kord ještě vylepšila. Letos si jízdu zopakovala se svými mladšími kamarádkami. A protože rekordy jsou od toho, aby se překonávaly, posunula svou vlastní hranici zase o kus dál - tentokrát už ve 94 letech.

Na kolotoči ovšem její pouťový program neskončil. Po jízdě nechyběla štamprlička jejího oblíbeného Krvesaje. A aby byl rekordní výkon řád­ně oslaven, přidala paní Ko­pečková ještě pořádný polibek majiteli pouťových atrakcí Mi­roslavu Habichovi. Hned poté opět usedla na kolotoč.

Kromě rekordu paní Kopeč­kové se Komise společenského života bude ucházet také o za­psání dalšího rekordu - a to v součtu o nejvyšší věk pa­sažérů řetízkového kolotoče. Společně s paní Kopečkovou se totiž svezly i další kama­rádky z domova pro seniory vlastní hranici  a další dobrovolnice a jeden dobrovolník. Před oficiálním podáním návrhu na stanovení rekordu jsme napočítali celkový věk 1027 let (průměrný věk  68,5 let). Na oficiální potvrzení rekordu od Muzea rekordů v Pelhřimově si ještě budeme muset počkat.

*   *   *   *   *

Kočár­ky nablýskané, peřinky do­konale nažehlené a v nich miminka, která na první pohled vypadají jako oprav­dová. V sobotu 12. září se na Retro pouti v Okříškách objevila neobvyklá skupinka maminek. Osmnáct dam do­razilo se svými „dětmi" - realistickými reborn panenka­mi, o které se jejich majitelky starají s velkou péčí.

Kočárkováni přitom pro ně není žádná recese ani jedno­rázová atrakce. Reborn pa­nenky jsou jejich koníčkem a společné vyjížďky a setká­vání patří k tomu, co je na něm baví. Dámy vyrážejí na různé akce, kde si mohou své panenky, kočárky i pečlivě připravené výbavičky navzá­jem prohlédnout a popovídat si s ostatními příznivkyněmi tohoto neobvyklého hobby.

V Okříškách tak rozhodně nebyly k přehlédnutí. Každý kočárek byl originál a každé „miminko" mělo svůj pečlivě vybraný outfit, peřinku i dal­ší doplňky. Některé panenky byly k nerozeznání od sku­tečných novorozenců.

Skupinka vzbudila mezi ná­vštěvníky pouti zaslouženou pozornost. Kolem kočárků se zastavovali dospělí i děti a nejeden kolemjdoucí si musel ověřit, zda se v peřin­kách opravdu neskrývá živé miminko.

Reborn maminky ale svou zálibu berou především jako radost, relaxaci a možnost setkávat se s lidmi, kteří mají stejnou zálibu. A když se k tomu přidá atmosféra pou­ti, barevné kolotoče a pořád­ná dávka nostalgie, je o ne­všední podívanou postaráno.

*   *   *   *   *

Úvodem ...

Kdo řekl, že už nemůžeme? „Na to už jsem stará." Přistih­nu se občas, že si to říkám. Někdy kvůli úplné ma­ličkosti. Něco bych chtěla zkusit, někam vyrazit, něco si pořídit, něco udělat po svém - a pak se ozve ten vnitřní hlas: No jo, ale už ti přece není dvacet...

A právě proto mě fascinují lidé, kteří tenhle hlas buď vůbec nemají, nebo ho zkrátka nepo­slouchají. Říkám jim lidé, kteří umějí žít.

Jednou z nich je čtyřiadevadesátiletá Helena Kopečková z Oldříšek. Letos se znovu posa­dila na řetízkový kolotoč. A ne proto, že by chtěla světu doka­zovat, jak je úžasně vitální, ale protože ji to baví. Poprvé se na něj po dlouhých 75 letech posa­dila v roce 2024. Loni svůj vlast­ní rekord překonala a letos si ho posunula znovu.

Musím přiznat, že právě tako­vé lidi obdivuji. Ne kvůli tomu, že se v devadesáti čtyřech letech vozí na kolotoči, ale kvůli tomu, že si sami neurčili datum, kdy je­jich život skončí s posledním „už bych neměla".

Možná totiž stárneme trochu i tehdy, když si to sami dovolí­me. Samozřejmě, některé věci se s věkem mění. Tělo má svoje limity, člověk už nemá stejnou energii jako kdysi a občas je po­třeba něco přenechat mladším. Ale proč si k těm skutečným hranicím přidávat ještě ty vy­myšlené?

Proč bychom si měli přestat oblékat něco, co se nám líbí? Proč bychom neměli jet sami někam, kde jsme ještě nikdy ne­byli? Proč bychom se nemohli naučit něco nového, začít tančit, zpívat, cestovat nebo se prostě jen tak svézt na kolotoči? Kvů­li věku? Nebo kvůli tomu, co si myslíme, že by se v našem věku mělo a nemělo?

Paní Kopečková mi připomněla, že mezi těmito dvěma věcmi je velký rozdíl. A že někdy ne­jsou největší překážkou roky, ale naše vlastní hlava.

Takže až si zase někdy řeknu, že už jsem na něco stará, zkusím si vzpomenout na jednu čtyřiadevadesátiletou paní z Okříšek, která se právě v tomhle věku ne­chala vyvézt do vzduchu.

A možná si příště místo „už bych neměla" řeknu: „A proč vlastně ne?!"