Ve 14:18 nastupuje do Áčka na horním Masarykově náměstí asi dvacetiletý mladík s velkými sluchátky na uších. Nic kolem ho nezajímá a s nepřítomným pohledem stojí za jízdy ležérně opřený o dveře. Revizorka jen procedí mezi zuby: „Známá firma, ten je poznat na první pohled,“ a vydává se na kontrolu. Mladík sice doklady ukázal a pokutu podepsal, ale neodpustil si hlasité vulgární komentáře slyšitelné na celý trolejbus. Argumentoval tím, že jede jen jednu zastávku k Bille.

Druhý černý pasažér byl velmi dobře oblečený muž středního věku. V Géčku u hřbitova se pohodlně usadil na sedačku, jel směrem do centra a četl si zprávy v mobilu. Při kontrole se pak vymlouval revizorce, že jede trolejbusem úplně poprvé v životě a vůbec netuší, jak se v Jihlavě platí. Byl sice slušný, usmíval se, vymlouval se, ale revizorku nepřemluvil. „Všem měříme stejným metrem, pane. Žádné výjimky neděláme,“ odpověděla mu klidně, zatímco vypisovala protokol o přirážce k jízdnému. 

Třetím černým pasažérem byl mladší neupravený muž ve špinavém reflexním oblečení, který odmítl ukázat jízdenku a domáhal se vystoupení zrovna ve chvíli, kdy se autobus č. 2 u Kauflandu rozjel směrem ke kruhovému objezdu. „Já nikomu žádné doklady ukazovat nebudu a nikdo mi nesmí bránit vystoupit,“ křičel, prodral se přes cestující k předním dveřím, násilím si je otevřel, utekl a rychle zmizel mezi rodinnými domky u hasičárny. „Nejsme tady od toho, abychom se s někým prali nebo používali násilí. K takovým případům voláme policii,“ popsaly revizorky Pavlína s Vlaďkou nepříjemnou zkušenost. 

„Většina situací je výrazně klidnějších než dnešní směna, mám třeba den nebo dva, kdy nezastihnu ani jednoho cestujícího bez jízdenky. Naopak jsou na mě lidé velmi milí, chtějí si povídat nebo požádají o radu, jak správně cestovat,“ popisuje pozitivní situace další revizorka Eva. Podle jejích slov je kontrola často velmi rychlá a jednoduchá, nejvíc času prý zabere sepsání pokuty a ověřování totožnosti cestujícího.

„Ta naše práce je hodně o psychologii,“ dodává Pavlína, která kontroluje jízdenky už devátým rokem: „Musíme poznat dopředu, jestli by se situace mohla vyhrotit. Nesmíme dát podnět k tomu, aby to eskalovalo.“

Revizorky totiž nezažívají jen běžné výmluvy. Pavlína si vzpomíná na mladého muže, který bez jízdenky vyskočil z autobusu otevřeným větracím oknem. „Dodnes nechápu, jak se tím malým otvorem dokázal protáhnout a ještě vyskočit ven do provozu na ulici,“ kroutí hlavou.

Podobné příběhy patří k jejich práci stejně jako desítky běžných kontrol i milých setkání. Gabriela, která je revizorkou pět let, říká, že časem získala cit na lidi a že jí tahle práce moc baví. „Často se z nás stávají psycholožky i zpovědní vrby. Nedávno si se mnou jeden pán začal povídat o svém složitém rozvodu, a pak u hřbitova přistoupila vdova, která mi zase vyprávěla o nedávno zemřelém manželovi. Evidentně si prostě potřebovala jen ulevit.“

Podle Vlaďky se to stává překvapivě často. „Jsme vlastně taková zpovědnice na kolech. Lidé nám vyprávějí věci, které bychom někdy ani slyšet nepotřebovaly,“ směje se.

Revizorky také často fungují jako informační kancelář. Cestující se jich ptají, kde koupit předplatní kupon, jak fungují časové jízdenky nebo kde přestoupit na jinou linku.

„My jsme vlastně i ochránci poctivých cestujících,“ napadlo Vlaďku. „Když nás lidé ve voze uvidí, často si jízdenku raději označí. A z toho mám vlastně velkou radost a nevadí mi, že mě lidé poznávají.“

A někdy mají jejich směny i velmi příjemnou atmosféru. Pavlína má nejraději setkání s dětmi. „Ty jsou vždycky nadšené, že mohou ukázat kartičku a nechat se zkontrolovat.“

Středeční odpoledne končí, vystupuji na Masarykově náměstí, loučím se s revizorkami a přemýšlím nad jejich prací. Revizorský odznak musí držet v ruce člověk, který má i něco navíc: velkou dávku trpělivosti, empatie a umí zachovat klidnou hlavu.